Radulinky stránky!!!

Candy

Začala jsem svoje sebepoškozování, když mi bylo 5 let. Nejsem si jistá, jak to začalo, ale určitě jsem si během těchto let trhala řasy. Moje matka mi řekla: "Skonči s tím, nebo budeš jednou holá." Smála jsem se tomu všemu... do doby, než jsem poznala pravdu.

Na základní škole jsem to použila proti stresu a nikdo z mých přátel, kteří byli na té samé škole, nic netušil (byla bych společensky zavržená). Chtěla jsem přijít domu a udeřit hlavou proti zdi a bodnout se tužkou...

Když jsem byla v šesté třídě, můj otec zemřel a věci se zhoršily. Moje matka byla příliš v depresích než aby si všimla mých depresí. Nikdo si problémů v mojí rodině nevšímal.

Následující rok dva moji kamarádi zemřeli při autonehodě a další můj kamarád spáchal sebevraždu. Vše se ještě zhoršilo.

Moje největší chyba? Nikdy jsem nekřičela a po téhle věci jsem nebyla schopna brečet.

V sedmé třídě jsem se zkusila oběsit, ale použila jsem příliš levný kus provazu pro můj "vyvolený" strop.

Osmá třída, začátek řezání. Začala jsem se řezat do levého zápěstí (vrchol, ne spodek, tak lidé nemohli mít podezření) švýcarským vojenským nožem. Jednoho dne jsem se řízla příliš hluboko. Asi jsem chtěla mít natržený ukazováček. Byla jsem převezena do nemocnice, byla zrovna velká vánice.

Jediná věc, která mě držela od psychiatrie byla ta, že jsem lhala a říkala jim (i matce, která potom zjistila pravdu), že jsem si pořezala zápěstí o pult v koupelně. Víte, co řekli na klinice? "Ostrý pult". Pravda.

Doktoři nic neřešili - nezašili mi tu ruku, ale pro jistotu mi dali obvaz. Každému jsem lhala, ale věřili mi. Potom jsem našla svůj nůž, který záhadně zmizel z mého šuplíku. Pak jsem si začala hrát se špendlíkem, dělala jsem si návrhy lodí a šťastné obličeje na... svoje ruce. Také jsem si pohrávala se smrtí. Trhání pásku v mojí šastně a trhání mého krku, mé srdce bylo rozmlácené, slyšela jsem hlasy.

Nakonec, v deváté třídě, jsem udělala mnoho špatného se žiletkou a proto jsem zašla za školním poradcem a řekla mu, co se i stalo. Konečně moje matka začala mluvit a to byl konec všeho. Já, ona a bratr jsme měli rodinnou schůzi a já zůstala čistá bez žiletek. Teď chodím každý druhý týden na psychoterapii.

A nyní... moje řasy začaly růst a dokonce jsem schopna plakat...

Rachel

Jmenuji se Rachel a začala jsem se řezat v době, kdy mi bylo jedenáct. Možná dříve. Začala jsem s tím, protože moje psychická bolest byla moc velká, užírala mě. Byla jsem sexuálně zneužívána (obtěžována a znásilněna...), do mých 15 let se to stalo 2x. Když jsem o tom mluvila, měla sem hrozný chaos v hlavě. Styděla jsem se a cítila se tak odporně. Postupem času jsem začala být naštvaná a cítila jsem se provinile. Nenáviděla jsem samu sebe. Nenáviděla jsem se kvůli tomu chtíči... kvůli té vášni. Ach jo... chtěla jsem umřít. Chtěla jsem se zkusit zbavit bolesti. Chtěla jsem cítit, že mám zase nějakou cenu. Byla jsem feťák... feťák, který nemá žádné přátele... Žila jsem jen pro to jedno.

Domnívám se, že právě pocity méněcennosti ve mně vyvolaly začátky s ubližováním si. Milovala jsem ty pocity, kdy jsem si trhala nehty. Ráda jsem se koukala na svoji tekoucí krev. To mě drželo. To mě drželo, když jsem neměla život pod kontrolou.

Brzy na to jsem se začala řezat. Začala jsem používat nůž a pak břitvu. Řezala jsem se čím dál tím víc a čím dál tím víc jsem krvácela. Cítila jsem se tak sama a cítila jsem jako by něco ve mně našlo ty jizvy a říkalo mi, že jsem šílená. Potom se k naší rodině přistěhoval strýc (bylo mi 14 let) a začal se mnou a s mojí sestrou podnikat různě věci.

Všechno začalo být lepší. Chodili jsem spolu rybařit a lovit a já si myslela, že to je ten nejlepší muž, kterého znám. Můj vlastní otec, který doma vedle mě, se mnou nikdy nic nechtěl dělat. Chtěl místo dcery syna. Nedostal to, co chtěl, tak se rozhodl nedělat pro mě nic. Takže když se strýc k nám přistěhoval a byl s námi, cítila jsem, že by se snad věci mohly zlešpit. Začala jsem s ním mluvit o sebepoškozování se a on mě potěšil, řekl mi o mně hezké věci. Naučil mě vážit si samu sebe. Potom, co jsem mu přiznala pravdu, se mě začal dotýkat. Můj svět se zase hroutil. Chtěla jsem jít do svého pokoje, pořezat se a pak vidět a cítit stékání krve po mojí ruce. Zdálo se, že se nic moc neděje, bolest působila, nemohla jsem zapomenout na zranění, která jsem předtím cítila.

Brzy jsem zkusila spáchat sebevraždu. Dvakrát jsem se řízla do zápěstí. Nakonec si moje matka si všimla mých řezů a rozhodla se dovést mě k poradci. Začala jsem chtít, aby to bylo lepší. Jenže něco bylo špatně. Nakonec jsem před rokem skočila na záchranné stanici. Řízla jsem se opravdu hodně do kyčle a museli mi to sešít. Bylo to potom, co jsem usoudila, že vážně potřebuji pomoc. Tak jsem řekla poradkyni, jak to bylo v nemocnici a ona zavolala do pár různých psychologických center a nakonec našla jedno, kde byl pro mě volný pokoj. Další ráno jsem byla transportována ambulancí do Brentwoodu v Jacksonu. Zůstala jsem zde 5 dní. Potom jsem šla domu.

Matka mi sehnala nového poradce, který ale pil... nepomáhal mi a nevydával to správné úsilí...

Tak jsem ho opustila... věc, která mě nyní držela, byla novinařina. Ta mi moc pomohla. A tak musím říct, že to nebyl pozemský poradce, kdo mi pomohl... byl to Bůh. Jediný pomocník, který uměl udělat věci správné. A za rok jsem byla konečně osvobozena od ubližování si. A většina mojí bolesti z minulosti také odešla. Stále pracuji na některých věcech okolo toho, ale brzy to úsilí skončí. Jsem moc ráda, že jsem skoro volná!